Venkovské zahrady existovaly ve stínu velké zahradní architektury po celá staletí - nabízely ovoce, zeleninu, bylinky, květiny k řezu. Těšily lidskou mysl, poskytovaly domov i drobným živočichům, často na velmi malé ploše. Kromě domácích rostlin si také na venkov postupně nacházely cestu cizokrajné rostliny, které už dneska považujeme za nedílnou součást obrazu našeho venkova a věrné společníky tradičních chalup. Do vyšší zahradní architektury se domácí "obyčejné" rostliny dostaly zásluhou irského zahradníka Williama Robinsona, v duchu umělecko-řemeselného hnutí Arts and Crafts tvořil zahrady s použitím domácích rostlin jak v podrostu, tak v kombinovaných květinových záhonech, jeho tvorba byla protipólem vyumělkovaných zahrad s exotickými rostlinami a povrchy z různých materiálů. Jeho tehdy revoluční prvky se dneska běžně používají - přírodní a přírodě blízké výsadby podle různých stanovišť, kombinované záhony, kde jsou zastoupeny keře, dlouhověké i krátkověké trvalky a kvetoucí podrost. Své myšlenky šířil v zahradnických časopisech a knihách, které se v reedicích vydávají dodneška. Na něj úspěšně navázali další britští zahradní architekti a designéři, přes Sissinghurst Vity Sackville-West, Great Dixter Christophera Lloyda až do dnešních časů Jo Thompson nebo Jinny Blom. V našich končinách se trend domácích a volnějších výsadeb od druhé poloviny 19. století neuchytil, pokračovaly formální partery s pravidelně stříhanými živými plůtky, ornamentální výsadby letniček a dvouletek. Za první republiky nabyla velké oblíbenosti alpina a jejich popularita trvá dodneška, v různých verzích skalek s čarověníky. Tento trend pronikl i na venkov a mnohé obyčejné květinové zahrádky vzaly za své, a zanikají i v současnosti pod tlakem různých směrů - v horším případě se z kvetoucí zahrádky stane štěrkoviště s jehličany a pěnišníky, v lepším případě je nahradí teď ohromně oblíbené bobkovišně, břízy, šalvěje, levandule a trávy.
Proč lkát nad těmi kvetoucími mišmaši? Třeba proto, že jsou součástí místa, jeho paměti. Tak jako vlivem modernizací je téměř nemožné nalézt zachovalou nebo citlivě opravenou venkovskou chalupu bez plastových oken nebo eurooken, s původními řemeselně zpracovanými architektonickými prvky a materiály, tak se ztrácejí zahrádky, které je po staletí doprovázely. V britském prostředí je venkovská zahrada svébytnou součástí zahradní architektury, je to pojem a tradice. Kromě toho, že se květinové mišmaše objevují u chalup, prvky venkovské zahrady jsou také u mnoha panských sídel a památkově chráněných rezidencí v parterových záhonech, u objektů pod správou National Trust nebo Royal Horticultural Society. Současná britská zahradní architektura a design se velmi intenzivně zabývá otázkami udržitelnosti, zmírnění uhlíkové stopy, ochrany rostlinných i živočišných druhů, zadržování vody na pozemku, biozahradničení bez použití rašeliny nebo pesticidů, výběru pestrých společenstev, které nabídnou domov i potravu mnoha bezobratlým, drobným savcům a ptákům. To nejsou témata, kterými se zabývali tvůrci těch okázalých renesančních, barokních a klasicistních zahrad, nebo tvůrci obrovských alpin. Jsou to principy, které po staletí uplatňovali majitelé venkovských zahrádek i v tom nejmenším měřítku. Lkát můžeme i proto, že pokud se klasické trvalky nebudou navrhovat, nebudou je školky pěstovat a staletá tradice skončí. Známé pivoňky, kosatce, kopretiny, lilie se stanou vzpomínkou a bude je pěstovat pouze hrstka nadšenců.
Domácí, zdomácnělé i moderní druhy lze používat různým způsobem. V zahradách je prostor pro různá ztvárnění společenstev, a není důvod slepě následovat trend bílých, fialových i modrých tónů a až hystericky se vyhýbat květům v tónech žluté, růžové, červené nebo oranžové barvy a taky není důvod (kromě neznalosti šíře sortimentu) proč v zahradách nepoužívat růže, kosatce, pivoňky, cibuloviny a hlíznaté rostliny v mnohem větší míře. Jsou našim podmínkám dobře uzpůsobeny. Jediným důvodem toho, že jsou na totálním okraji zájmu vyšší zahradní architektury je neznalost sortimentu, nevědomost o tom, jak vypadají v kombinacích a jistá náročnost na péči (ostny růží, vědět, co ve smíšeném záhonu nevyplet), takže o takové výsadby ve veřejném prostoru nemohou pečovat technické služby, kde jsou zahradnické znalosti i dovednosti výjimkou. Pokud lidé vidí ve veřejných výsadbách, taktéž v parcích a zámeckých zahradách pouze úzký sortiment, budou na svých zahradách opakovat pouze tento úzký sortiment. Mnohé z klasických venkovských trvalek kvetou kratší dobu, takže na nějaké tři týdny až měsíc sneseme i jejich žluté nebo oranžové květy. Lze je dobře kombinovat i s moderními prérijními trvalkami nebo okrasnými trávami. Čím širší sortiment máme k dispozici, tím delší časové období pokryjeme proměnlivostí, tím víc druhů užitečného hmyzu přilákáme do zahrad a tím méně hrozí unifikace záhonů - z množstva druhů lze vytvořit spoustu designových kombinací. Klasické venkovské trvalky pořád mají ve výsadbách místo, a začínají se z nich stávat exkluzivní rostliny, při tom počtu již trochu otřepaných bobkovišní, šalvějí, levandulí a travin. Na rozdíl od některých prérijných novinek už víme, co od nich očekávat a jejich použitím nezaplevelíme krajinu invazkami, které budou další generace obtížně likvidovat.
Comments