Již odnepaměti se tvorba zahrad (těch výstavních, u paláců a klášterů) ubírala pravidelnou geometricky členěnou cestou, velikou roli hrála symetrie. A mnohokrát architektura převažovala nad zelení - opěrné zdi, schodiště, fontány, sochy, bazénky, altány, voliéry... Vrcholem byly renesanční a barokní zahrady, kde se zeleň přísně podřizovala vůli zámožného majitele. Tyto zahrady oslavovaly člověka a jeho řemeselné dovednosti. Vytvoření takových zahrad bylo značně nákladné, rovněž jejich údržba - veliké plochy zeleně byly pravidelně zastřihovány, všude tryskala voda... Majitelé se různými prvkami snažili odlišit se od druhých, ukázat něco jedinečného. Architekti a sochaři drželi módní styl a tak to dopadlo, že se zahrady odlišovaly jen nepatrně, protože každý, kdo něco znamenal a za někoho se považoval, to chtěl mít taky. A to funguje dodneška. Klasicismus a romantismus přinesl křivku a trochu přirozenosti do vyumělkovanosti pravidelných výsadeb - na svět přišel anglický park. Poptávka po moderní úpravě již zastaralých barokních zahrado-parků přinesla ale univerzální řešení, i krajinářský park lze provést jako skládanku typizovaných prvků, vynořila se spousta "architektů", kteří jen mechanicky rozmisťovali jednotlivé prvky krajinářského parku, bez návaznosti na okolí. Ve viktoriánském období opět vyšly na světlo sbírkové zahrady, exotika, výrazné kombinace a pravidelné střídání rostlin na záhonech i perfektně upravený trávník.
Po celou tuto dlouhou dobu se dál od paláců a klášterů rozprostíraly ovocné sady a louky, kde byla ponechána přírodě větší volnost. A určitě existovaly malé zahrádky chudších vrstev, kde se pěstovaly rostliny k jídlu a k léčení neduhů. Povýšení do "velké zahradní a krajinné architektury" těmto obyčejným rostlinám přinesl William Robinson od šedesátých let 19. století, kdy začal do zahrad navrhovat obyčejné rostliny, bylinné podrosty a smíšené trvalkové záhony. Nejenom navrhoval, taky o nich psal sloupky v novinách i články v zahradnických časopisech a celé knihy, jako Divoká zahrada nebo Anglická květinová zahrada.
Pan Robinson a jeho příznivci pro nás vyšlapali důležitou cestu. I dneska jsou velice oblíbené pravidelné a vyumělkované výsadby, kde je lidský zásah poznat na první pohled, bez jakékoliv pochyby. Pěstěný trávník a náročná údržba (byť se právě tento styl vydává za "bezúdržbový") působí přímo, upraveně a je znakem jistého postavení, vymezení se proti těm chaotickým selským zahrádkám, přesně jak to bývalo kdysi - i když výjimečnost tady moc nevzniká, těchto kompozicí je všude hodně. Bohužel majitelé a obdivovatelé těchto zahrado-parků si často neuvědomují, že každá zahrada je součástí ekosystému a co spotřebujeme, to se dlouho a nákladně vrací zpátky, pokud vůbec (voda, rekultivace, biodiverzita, mikroorganismy). Samotná výsadba by tak upravená dlouho nevydržela, stromy i keře by rostly jak to mají geneticky dané, pod nimi by vznikl kryt z podrostových rostlin. Taková svoboda není žádoucí a tak nastupují pesticidy, exhalace z mechanizace, krycí plachty a různé další zásahy, jak přírodu zkrotit. Výsadby ale nejsou designové instalace, rostliny mají své nároky, jsou přizpůsobeny určitým podmínkám stanoviště a když je dáme do podmínek diametrálně odlišných, budou strádat a/nebo vyplýtváme další zdroje (voda, hnojiva, energie), abychom je udržely v jaké-také kondici. Nejvyšším principem zahradní tvorby by mělo být dané místo a jeho podmínky. Respektováním tohoto principu, který prosazovala Angličanka Beth Chatto - za své zásluhy v zahradnickém oboru získala Řád Britského imperia a Viktoriinu čestnou medaili - formulovala jej ve stručném heslu right plant - right place, což znamená, že správná rostlina patří na správné místo; získáme přirozeně vypadající výsadbu, kde se rostlinám bude dařit bez náročné péče.
Jak vyplývá z výše uvedeného, nám je nejbližší styl Williama Robinsona a jeho pokračovatelů: přirozenost, prolínání rostlin, minimum architektury, pokrytí povrchu rostlinami. Nejenom z estetického hlediska (byť u těchto výsadeb je méně snadné a pravděpodobné, že budou vypadat ve vícero zahradách stejně, takže se tady mimoděk dostavuje ta kýžená originalita), ale i kvůli vlivu na okolí, neposledně nás těší i mnohem menší uhlíková stopa takových výtvorů.
コメント