V posledních letech se kromě vysoce upravených, většinou staticky působících zahrad, dostávají ke slovu i přírodní zahrady a výsadby s přírodními prvky. Kromě permakulturistů, kteří jsou společností považováni za jakési podivíny, si prvky přírodních zahrad berou za své i zahradní designéři, realizátoři a krajinní architekti. Jako každý styl, který nabírá na popularitě a stává se módní vlnou, i tady dochází k mylným interpretacím a z přírodních zahrad se kolikrát stává záležitost podobná potravinářským výrobkům z velkovýroben, nazvaných babiččino něco.
Co to tedy přírodní zahrada je? V podstatě vše, co je součástí širšího celku, místních biotopů, kde jsou živé rostliny, bychom mohli nazvat přírodním. U přírodních zahrad v pravém smyslu ale většinou jde o napodobení nějakého přírodního společenstva a neposledně i o kompenzaci ztráty přirozených stanovišť (krajina je urbanizovaná, pole bez remízků tvoří velkolány, používá se spousta pesticidů), živočichové nemají dostatek míst k úkrytu ani k obživě - mizí tak druhová pestrost jak fauny, tak flóry. Tvorbou přírodních zahrad se snažíme snížit naši ekologickou stopu, vytvořit co nejvíce fungující celek bez přemíry zásahů, bez nutnosti častého použití chemických postřiků, pěstovat druhy rostlin, které se v krajině již málo vyskytují a nabídnout útočiště mizejícím druhům hmyzu, ptáků i drobných plazů a savců.
Přírodní zahrada navzdory představám obou táborů (permakulturistů i tradičních zahrádkářů a zemědělců) není místem bezzásahovým. Je to uměle vytvořený prostor, kde intenzitou zásahů regulujeme společenstva. Bez pravidelných zásahů by nejspíše přírodní zahrada byla líhnou invazních rostlin, které mají mnohem větší konkurenční schopnost, než-li původní rostliny, které by neměly šanci se ujmout. Tak, jako postupně mizejí i z krajiny. Zásahy jsou proto potřebné, ale musíme je dobře promyslet a zvážit jejich dopady.
Existuje i spolek, který přírodní zahrady certifikuje. Podmínky pro udělení plakety jsou tři, bez kterých to vůbec nejde: žádné použití rašeliny, jakožto neobnovitelného zdroje, který je cenný jen v neporušeném stavu na původním stanovišti; nepoužívání průmyslově vyráběných hnojiv a nepoužívání chemického ošetření rostlin. Další body se získavají za různá stanoviště - neovocné stromy, původní keře, vlhké stanoviště, suché stanoviště, práce s půdou a zachytávání vody: nastýlání záhonů, kvetoucí trávník nebo louka atd. V rámci červnového Víkendu otevřených zahrad můžete spoustu těchto certifikovaných přírodních zahrad navštívit.
Z přírodních zahrad by se nemělo stát semeniště plevelů a nemocí. S odsířením průmyslových areálů a větší čistotou ovzduší přichází i to, že houbové nemoci se lépe šíří. U všech je lepší včasný cílený zásah, než to nechat dojít do stádia, kdy je již jedinou záchranní brzdou použití fungicidů (je více než žádoucí nemoc a jejího původce přesně identifikovat, následně opatření přesně zacílit, než plýtvat přípravky a způsobit rezistenci patogenů).
Zpátky ale k zahradní tvorbě a přírodním výsadbám. Kromě výše zmíněných různých stanovišť pro různé živočichy bychom se měli snažit o co nejmenší stopu otisknutou do životního prostředí. To je zcela v rozporu se současnou tvorbou zahrad a zahradních úprav i veřejných prostranství, které se staly doslova zahradním průmyslem. Vozí se lecos na veliké vzdálenosti, půda se odváží pryč nebo se do ní vnášejí materiály, které jsou nerozložitelné, špatně jdou opakovaně použít nebo se dokonce rozpadají na mikroplasty. Kvůli konečnému efektu výsadby bychom neměli zanedbávat poctivou práci s půdou a měli bychom respektovat místní podmínky. Za přírodní zahradu lze stěží považovat výsadbu, kde se týdny odváží a naváží tuny materiálu ze vzdálených lomů a kompostáren, půdu ujezdí těžká technika, jezírko je plné plastu a spotřebovává elektřinu. Dokonce i designérské kousky obvykle přírodu zatíží svoji výrobou, pořízením a dovozem - tedy celkovým uhlíkovým dopadem - natolik, že je více než nevhodné je vydávat za nezbytnou součást přírodní zahrady. Je to módní záležitost, ze které se stává mainstream. V přírodní zahradě se v klidu posadíte i na starší vyřazený nábytek nebo kmeny a větve z nutného prořezu, a posedíte si u ohniště vyhloubeného v zemi, nijak to zážitek z bzučící a štěbetající zahrady neochudí. U všeho konání bychom měli pečlivě zvážit vlivy na okolí, dopady na životní prostředí. Bohužel celá desetiletí jsou všechny zdejší pořady o zahrádkách pevně spojeny s reklamou na nějaký zaručený prostředek, přípravek, přístroj nebo předmět, bez kterého by to jaksi nešlo. Tohle nastavení vedlo k mýcení všeho živého na zahradách, k pořizování strojů na benzin nebo na elektřinu a teď zase vede k nákupu nezbytných doplňků, bez kterých by snad zahrada nefungovala. V přírodní zahradě je na prvním místě skladba rostlin, prostředí pro život co největšího počtu druhů živočichů a minimalizace uhlíkové stopy. Takovou zahradu lze udělat svépomocí a jen s ručním nářadím. Vyžaduje to víc času a námahy, o to hlubší vztah ale k zahradě získáme a o to víc poznáme přírodní procesy.
Comments